Barušky aneb „Kappadokie“ po česku

Kraj:

Okres:

Město:

    Nedaleko hradu Kost, ve zvlněné krajině Českého ráje, narazí zvídavý turista na provrtanou skálu, podobnou spíš jeskyni než obývatelnému domku. Přitom se ve zdejších kamenných síních skutečně bydlelo. A není to tak dlouho. Poslední „nájemníci“ opustili takzvané Barušky až po první světové válce.

    Scenérie turecké Kapadocie zná téměř každý. Skalní útvary, připomínající komíny či pánská přirození (záleží na fantazii každého z vás), provrtávají lidské příbytky po staletí. Že se podobnou raritou může chlubit i údolí Plakánek, jež mezi turisty proslavila majestátní Kost, ví málokdo. Přitom je skalní byt Barušky co by kamenem dohodil od hradu.

Pověst o nerudné snaše

    Podle odborníků vznikl skalní byt Barušky někdy před rokem 1850. Kdo a proč jej do měkkého pískovce vytesal nevíme, je však pravděpodobné, že se jedná o dílo nějakého poloprofesionálního lamače, o něž tou dobou nebyla nouze. Že neznámý stavitel neměl o moderní architektuře ani páru je každopádně zřejmé. Něco jako pravé úhly nebo rovné podlahy a stropy v Baruškách nehledejte. K vytvoření nevídaného obydlí posloužily běžné havířské nástroje známé už ze středověku.

    Poetičtěji vykládá vznik Barušek tradovaná pověst, podle níž stál kdysi u skály obyčejný domek, obývaný vdovcem s dospívajícím synem. Panský pastýř si tu žil poměrně dobře až do chvíle, kdy si mladík přivedl ženu. Dívka to byla pohledná, ale práce mnoho nezastala. Ba co víc, stárnoucího otce svého milého nemohla vystát. A tak si pastýř obstaral nářadí a jal se vrtat do pískovcové skály, k níž přiléhala světnice. Za pár dní vyhloubil díru, do níž se mohl pohodlně uložit k spánku a do roka a do dne už měl hotovo celé obydlí. Tenkrát se rozloučil se synem a protivnou snachou, zastavěl průchod z chalupy a odebral se vstříc novému životu. Naneštěstí se však už dalšího rána neprobudil.

Za tajemstvím jména

    Zda v Baruškách skutečně kdy bydlel nějaký pastýř nevíme, nicméně že obydlí dostalo jméno podle dvou vdov, které zde spolu strávily pomalu dvacet let, je jisté. Roku 1881 patřilo skalní stavení panské vrchnosti, která sem z Kosti přestěhovala bývalou zaměstnankyni, nadále nevhodnou k práci. Vdově po pacholkovi se tu žilo docela dobře, dokud jí do jeskynního domu nenastěhovali nezvanou spolubydlící – pyšnou vdovu po nádvorníkovi, která měla ve zvyku dávat svou společenskou převahu najevo kdykoli se naskytla příležitost. Ty dvě se do krve nesnášely.

    Buď jak buď, obě ženštiny spojovalo dohromady jedno – bída. Byť nemusely platit nájem ani daně, život ve skalní dutině nebyl žádný med. Živily se lesními plody a potravinami, které jim přiděloval majitel Kosti. Sbíraly dřevo a čekávaly na almužnu. Za pomalu dvě desetiletí, která spolu strávily mezi skalními stěnami, přišly o co mohly. Prakticky jediné, co po nich v kamenném obydlí zůstalo, bylo jméno. Dvěma vdovám a posléze jejich domku neřekl nikdo jinak než „Barušky“.

Výlet v jednadvacátém století

    Barušky skalní byt opustily někdy mezi rokem 1911 a první světovou válkou. Po nich se sem nastěhovala chudá, zato početná rodina bezzemka. Od konce války se kdysi (v rámci možností) útulná kamenná chaloupka mění v zapomenutou jeskyni. Kdybyste o ní nevěděli, snad byste ji na cestě údolím přehlédli. Nicméně Barušky si pozornost zaslouží – už kvůli tomu, že si zahrály ve filmu. Skalní bludiště poskytlo útočiště čarodějnicím z televizních pohádek. Ale kdoví, když se sem vydáte v podvečer, třeba narazíte na strašidlo opravdové. Když vezmeme v potaz magickou a tajemnou atmosféru, která se nad skalním bytem vznáší, nebylo by se čemu divit…

Autor: Michaela „Mysha“ Košťálová - www.pragueout.cz

Vložil: Uživatel 66

Vytvořeno: 2008-02-25 00:00:00