Rekreační obec se sklářskou tradicí, ležící na horním toku říčky Kamenice, vznikla spojením tří starších obcí. Její území bylo původně říčkou rozděleno na dvě části, z nichž severní náležela k panství českokamenickému a jižní ke sloupskému. Dolní Falknov vznikl na českokamenickém břehu, kde původně stála jen panská lesovna. V roce 1668 zde Hans Grohmann vystavěl hospodu, kolem níž později vyrostly další domky. Hospoda se pak stala i sídlem rychtáře a v její držbě se vystřídalo několik majitelů. Před rokem 1843 již patřila rodu Zippeových, který zde setrval až do roku 1945 a z něhož pocházel vynikající český mineralog a geolog František Xaver Maxmilián Zippe. Hospoda byla v provozu i po roce 1945, ale zanedbáním údržby v následujících letech zchátrala a roku 1963 byla zbourána. Zároveň s ní zmizela i Zippeho pamětní deska, která byla na domě umístěna 18. ledna 1891 u příležitosti jubilea slavného rodáka. Teprve v polovině 90. let 20. století byl nedaleko odhalen nový Zippeův pomník. Na druhém břehu řeky stál Falknov, který byl údajně založen někdy po roce 1471 na místě starší vsi Neuhausen, zaniklé v husitské době. Již v roce 1443 je zde zmiňována skelná huť, ale bezpečně je existence Falknova doložena až v 16. století. V té době byla ves kolonizována skláři ze saska a roku 1530 zde zřídil sklárnu skelmistr Pavel Schürer z Aschberku. Jeho rod se v Čechách velmi rozrostl a jedna z rodových větví, k níž patřili i falknovští Schürerové, byla roku 1592 povýšena císařem Rudolfem II. do šlechtického stavu s predikátem \"z Waldheimu\". Ke sklářské huti náležely značné pozemky, na nichž byl založen huťmistrův statek s obilním mlýnem, pila a pivovar. Dříví pro provoz hutě bylo získáváno z okolních lesů, kterých však postupně ubývalo a rostoucí cena dřeva vedla ke snižování výroby. V roce 1731 proto Leopold Valentin Schürer huť prodal a jejími novými majiteli se stali Kittelové. Ani jim se ale nepodařilo zajistit pro sklárnu dostatek dřeva a proto Jan Josef Kittel v roce 1750 provoz hutě zastavil. Rozsáhlé pozemky, patřící ke statku hutě, pronajal Kittel lidem na stavbu nových domků. V roce 1758 tak vznikla prakticky uprostřed starého Falknova nová ves, pojmenovaná podle původního majitele pozemků Kittelwitz a později nazývaná Kittlitz (Kytlice). Jejím základem se stalo asi dvacet starších falknovských domů, postavených na pozemcích huťmistrovského statku. Nové zástavbě Kytlic, rozšiřující se odtud k jihu, se říkalo Nová Ves (Neudorf) a toto jméno se často užívalo i pro celé Kytlice. Podstatná část nové obce vznikla také podél cesty, kterou chodívali před rokem 1782 obyvatelé do kostela v Horním Prysku, a které se podle pohřebních průvodů říkalo také Umrlčí cesta (Leichenweg). S rychlým růstem Kytlic vyvstala potřeba vlastního kostela, o jehož stavbě bylo rozhodnuto v roce 1776. Velkou část prostředků na stavbu věnoval falknovský rodák Antonín Bernard Gürtler, na zbývajících nákladech se podíleli Kinští a část byla kryta ze sbírek. Pozemek poskytl ze svého statku Jan Josef Kittel a 7. září 1777 byl položen základní kámen. Protože stavbu pozdržela válka s Pruskem, byl kostel vysvěcen až 10. října 1782. Barokní jednolodní kostel s hranolovou věží postavil děčínský architekt Jan Václav Kosch. Vnitřní zařízení z roku 1782 pochází od Fr. Langhofa z Děčína, křtitelnice je z konce 18. století. Biskup Gürtler opatřil pro kostel některá umělecká díla z Itálie. Jedná se o sošku Madony z carrarského mramoru od neapolského sochaře F. Queroly, obraz Maří Magdaleny od C. Cignaniho a několik dalších děl italského původu, jejichž autoři nejsou bezpečně známi. Na hlavním oltáři je obraz sv. Antonína Paduánského, namalovaný podle Correggiova originálu falknovským rodákem Antonínem Weissem, který je rovněž autorem reliéfu Sv. Hrobu. Boční rokokové oltáře jsou zasvěceny sv. Janu Nepomuckému a Uvedení P. Marie do chrámu. Na hřbitově u kostelní zdi je pět náhrobníků Kittlů, mezi nimiž je i barokní náhrobník z roku 1788 s plastikou zakladatele obce Jana Josefa Kittla (1723-1788). Dále je zde kamenný epitaf biskupa Gürtlera od Antonína Maxe z roku 1791, náhrobník Ros. Egermannové z počátku 19. století a epitaf podnikatelské rodiny Jankeových. V obci je řada roubených chalup s podstávkami, hrázděnými či roubenými patry a s mansardovými střechami, s kamennými portálky, pavlačemi a zdobenými štíty, pobitými někdy břidlicí. Nejcennější z nich jsou památkově chráněny. Najdeme zde i pozůstatky historických technických děl - hrází rybníků, náhonů, mlýnských zařízení a četné sklepy, vytesané ve skalách. Na louce pod kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z 2. poloviny 18. století, v obci se také zachovaly dva křížky, které označovaly hranice nové vsi. U školy je pomník padlým v první světové válce z roku 1926. Na východním okraji obce je malebný lesní rybník, upravený již v roce 1907 jako koupaliště, v lese za domem čp.1 v Dolním Falknově bylo v roce 1931 zřízeno lesní divadlo. Na svahu Stříbrného vrchu je malý lyžařský vlek. Na jižním okraji obce je pod Malým Bukem u silnice do Polevska chráněné naleziště šafránu (pravděpodobně Heuffelova), který byl podle archivních pramenů vysazen ve 20. letech 20. století. Přírodní památka zde byla vyhlášena roku 1975. V Kytlicích se narodil Antonín Bernard Gürtler (1726-1791) doktor theologie, duchovní otec salesiánek a zpovědník sicilské královny Marie Karoliny, který byl v Neapoli jmenován biskupem sienským a jako papežský nuncius se zúčastnil i pražské korunovace Leopolda II. v roce 1790. Antonín Weiss (1801-1851) byl úspěšným litografem a malířem květin, jehož práce se rozšířily v Holandsku, Belgii, Německu, ale i ve Francii a Anglii. Nejslavnějším rodákem byl František Xaver Maxmilián Zippe (1791-1863), jeden z nejvýznamnějších českých přírodovědců a zakladatel vědecké mineralogie a geologie v naší zemi, který se významně podílel na založení Národního muzea. V roce 1847 se stal jedním z prvních členů císařské akademie věd ve Vídni a roku 1849 byl pověřen zřízením báňské akademie v Příbrami, jejímž prvním ředitelem se stal. Od roku 1850 působil jako profesor mineralogie na vídeňské univerzitě. Jeho jméno zůstává na věčnou paměť napsáno na budově Národního muzea v Praze. Dostupné autem po celý rok